Mám tu možnost se setkávat s lidmi, kteří se osobně setkali s danou problematikou...Nyní sem dávám jeden přímo aktuální příběh 20leté Karolíny, kerý jsem společně s ní napsala zhruba před půl hodinou...
"Jmenuji se Karolína a je mi 20 let. Jsem úplně normální holka, mám ráda nakupování, klábosení s kámoškama, randění s kluky…jenže mám jeden problém…zhruba od 14 let trpím střídavě anorexií a bulimií…ráda se s vámi podělím o svůj příběh…nebude příliš hezký, ale asi o to mi i jde. Vlastně chci být alespoň odstrašující případ.
Vždycky jsem byla zaoblenější. Měřím 178cm a ještě v deváté třídě jsem vážila 70kg. Jenže o velkých prázdninách před nástupem na gymnázium jsem přibrala 20kg a stala se ze mě nehorázní tlouštice…Jak?Jednoduše…má nejlepší kamarádka se rozhodla jít na jinou střední školu a já to těžce nesla..najednou při mně nikdo nestál, neměla jsem se komu svěřovat, s kým chodit ven. Ona odjela již na začátku července do jiného města, kde bydlela u svého nevlastního taťky a kde měla mít od září školu. Mě se první den (a vlastně podstatná část prvního ročníku) vůbec nevyvedl..prostě jsem byla hrozně tlustá…kolem mě samé inteligentní krásky se super ohozy a vedle nich já, tlustá jak Mařena s akorát tak super svačinou…(to zase jo..mívala jsem třeba velký krajíc chleba se sádlem a cibulí..jako vždycky mi chutnalo, nebyl pro mě problém více jíst) Gympl se mi zalíbil. Profesoři byli fajn, učení mi problém nedělalo, samí pěkní kluci, akorát…akorát…se nikdy nepodívali po mě…jo, jeden se tu našel…ale vážil asi 150kg a děsně smrděl…ve třídě se se mnou nikdo nebavil, holky se mi posmívaly za zády, po tělocviku jsem nebyla schopna se jít s nimi sprchovat, ani jsem se s nimi nepřevlékala…ale pořád jsem se cpala…pak jsme měli poslední tělocvik v prváku…cvičili jsme na kladině…a já se strašně bála na ni vylézt…když už se mi to za pomoci půlky třídy povedlo, zakopla jsem a spadla dolů. Tím jsem srazila asi dvě holky a tři kluky, co nám tam asistovali. Prostě ostuda…No a jeden z nich prohlásil: „Pane jo, to je ale balvan, ten bych nechtěl mít v posteli…“…a ozval se hurónský smích…já jsem se samozřejmě rozběhla s brekem do šaten…druhý den byl poslední školní den…přišla jsem s opuchlýma očima, ale s jasným rozhodnutím – zhubnout…ukázat všem, že do druháku přijde někdo úplně jiný….
Tentokrát jsem to myslela vážně. Žádné postupné snižování stravy, začala jsem drasticky od začátku. Snídaně – mrkev, oběd – jablko, večeře – banán. K tomu jsem denně cvičila doma sklapovačky, kliky, chodila jsem běhat a třikrát týdně na aerobik. Je fakt, že první dny jsem pomalu neviděla, neslyšela…ale ani nevím jak, držela jsem…zhruba po čtrnácti dnech jsem si na toto tempo zvykla…naši byli pořád v práci, o mě se prakticky nestarali. Nikdy jsme neměli finanční problémy, takže jsem na brigádu nemusela. Pouze jsem se věnovala svému tělu a dietě. Odměňovala jsem se masážemi proti celulitidě, detoxikacemi a tak, ale tvrdě jsem dřela celé dva měsíce…výsledek? 3. září jsem nastupovala do 2. ročníku se 75kg. ..zhubla jsem 15kg a bylo to znát…ale já makala dál..během dalšího měsíce šlo dolů dalších 10kg a najednou jsem cítila, že pohledy krasavců našeho gymplu patří zejména mě…postava se mi rapidně zpevnila, díky sportu jsem neměla v těle prakticky žádný přebytečný tuk, byla jsem jako lusk….ale mě to nezajímalo…byl mi fuk obdiv, upozornění rodičů, že je to skvělý, ale měla bych už přestat…byla jsem posedlá…chtěla jsem stále více…začaly mi padat vlasy….vytratily se měsíčky…lámaly se mi nehty…zhubla jsem na 55kg…první omdlení…první návštěva nemocnice…první návštěva u psycholožky…to bylo zhruba po úspěšném odmaturování a přijetí na vysokou školu do Prahy…po naprostém vyčerpání jsem skončila na dva týdny v nemocnici…na kapačkách…umělá výživa…hučeli do mě doktoři, všichni kolem mě…prostě nic…jako by to šlo kolem mě…pustili mě…a já stejně pokračovala dál ve svém tempu…
A pak se to stalo…právě ta kamarádka ze základní školy, kvůli které jsem ztloustla, měla autonehodu, smrtelnou…už ji nikdy neuvidím…jela za mnou, měli jsme sraz, chtěla mi domluvit…měla v plánu něco úplně jiného, ale dozvěděla se, co dělám a rozhodla se mi domluvit…cestou ke mně se zabila…vím, že bych si to neměla vyčítat, ale je to ve mně…sebrala jsem se uprostřed pohřbu a sama se odvezla do léčebny…přijali mě…strávila jsem tam přes dva měsíce…nesnášela jsem jídlo..učila jsem se znovu jíst…musela jsem najít chuť…chtít ji vůbec najít….stará se o mě jeden mladý doktor:o)…zřejmě jsme si padli do oka…tak mě tam držel nad vodou, stejně jako naši….a dopis, který mi napsala ta kamarádka…a který u ní našli v kapse v den nehody….
Teď mám po zimním semestru na Univerzitě Karlově v Praze – obor speciální pedagogika a snažím se žít normální život…hodně mi pomáhá můj přítel (ten doktor z léčebny) a samozřejmě rodiče, kterým patří velký díky, jelikož stály při mně, i když jsem je prakticky zklamala…
Po smrti kamarádky jsem si uvědomila slova, která mi napsala na konec toho dopisu „Ať každý den stojí za to….“
Takže „ AŤ KAŽDÝ DEN STOJÍ ZA TO“
Myslete prosím na to, vaše tělo si chraňte a neničte…věřte…vím o čem mluvím, protože…stále bojuji
Karolína"
"Jmenuji se Karolína a je mi 20 let. Jsem úplně normální holka, mám ráda nakupování, klábosení s kámoškama, randění s kluky…jenže mám jeden problém…zhruba od 14 let trpím střídavě anorexií a bulimií…ráda se s vámi podělím o svůj příběh…nebude příliš hezký, ale asi o to mi i jde. Vlastně chci být alespoň odstrašující případ.
Vždycky jsem byla zaoblenější. Měřím 178cm a ještě v deváté třídě jsem vážila 70kg. Jenže o velkých prázdninách před nástupem na gymnázium jsem přibrala 20kg a stala se ze mě nehorázní tlouštice…Jak?Jednoduše…má nejlepší kamarádka se rozhodla jít na jinou střední školu a já to těžce nesla..najednou při mně nikdo nestál, neměla jsem se komu svěřovat, s kým chodit ven. Ona odjela již na začátku července do jiného města, kde bydlela u svého nevlastního taťky a kde měla mít od září školu. Mě se první den (a vlastně podstatná část prvního ročníku) vůbec nevyvedl..prostě jsem byla hrozně tlustá…kolem mě samé inteligentní krásky se super ohozy a vedle nich já, tlustá jak Mařena s akorát tak super svačinou…(to zase jo..mívala jsem třeba velký krajíc chleba se sádlem a cibulí..jako vždycky mi chutnalo, nebyl pro mě problém více jíst) Gympl se mi zalíbil. Profesoři byli fajn, učení mi problém nedělalo, samí pěkní kluci, akorát…akorát…se nikdy nepodívali po mě…jo, jeden se tu našel…ale vážil asi 150kg a děsně smrděl…ve třídě se se mnou nikdo nebavil, holky se mi posmívaly za zády, po tělocviku jsem nebyla schopna se jít s nimi sprchovat, ani jsem se s nimi nepřevlékala…ale pořád jsem se cpala…pak jsme měli poslední tělocvik v prváku…cvičili jsme na kladině…a já se strašně bála na ni vylézt…když už se mi to za pomoci půlky třídy povedlo, zakopla jsem a spadla dolů. Tím jsem srazila asi dvě holky a tři kluky, co nám tam asistovali. Prostě ostuda…No a jeden z nich prohlásil: „Pane jo, to je ale balvan, ten bych nechtěl mít v posteli…“…a ozval se hurónský smích…já jsem se samozřejmě rozběhla s brekem do šaten…druhý den byl poslední školní den…přišla jsem s opuchlýma očima, ale s jasným rozhodnutím – zhubnout…ukázat všem, že do druháku přijde někdo úplně jiný….
Tentokrát jsem to myslela vážně. Žádné postupné snižování stravy, začala jsem drasticky od začátku. Snídaně – mrkev, oběd – jablko, večeře – banán. K tomu jsem denně cvičila doma sklapovačky, kliky, chodila jsem běhat a třikrát týdně na aerobik. Je fakt, že první dny jsem pomalu neviděla, neslyšela…ale ani nevím jak, držela jsem…zhruba po čtrnácti dnech jsem si na toto tempo zvykla…naši byli pořád v práci, o mě se prakticky nestarali. Nikdy jsme neměli finanční problémy, takže jsem na brigádu nemusela. Pouze jsem se věnovala svému tělu a dietě. Odměňovala jsem se masážemi proti celulitidě, detoxikacemi a tak, ale tvrdě jsem dřela celé dva měsíce…výsledek? 3. září jsem nastupovala do 2. ročníku se 75kg. ..zhubla jsem 15kg a bylo to znát…ale já makala dál..během dalšího měsíce šlo dolů dalších 10kg a najednou jsem cítila, že pohledy krasavců našeho gymplu patří zejména mě…postava se mi rapidně zpevnila, díky sportu jsem neměla v těle prakticky žádný přebytečný tuk, byla jsem jako lusk….ale mě to nezajímalo…byl mi fuk obdiv, upozornění rodičů, že je to skvělý, ale měla bych už přestat…byla jsem posedlá…chtěla jsem stále více…začaly mi padat vlasy….vytratily se měsíčky…lámaly se mi nehty…zhubla jsem na 55kg…první omdlení…první návštěva nemocnice…první návštěva u psycholožky…to bylo zhruba po úspěšném odmaturování a přijetí na vysokou školu do Prahy…po naprostém vyčerpání jsem skončila na dva týdny v nemocnici…na kapačkách…umělá výživa…hučeli do mě doktoři, všichni kolem mě…prostě nic…jako by to šlo kolem mě…pustili mě…a já stejně pokračovala dál ve svém tempu…
A pak se to stalo…právě ta kamarádka ze základní školy, kvůli které jsem ztloustla, měla autonehodu, smrtelnou…už ji nikdy neuvidím…jela za mnou, měli jsme sraz, chtěla mi domluvit…měla v plánu něco úplně jiného, ale dozvěděla se, co dělám a rozhodla se mi domluvit…cestou ke mně se zabila…vím, že bych si to neměla vyčítat, ale je to ve mně…sebrala jsem se uprostřed pohřbu a sama se odvezla do léčebny…přijali mě…strávila jsem tam přes dva měsíce…nesnášela jsem jídlo..učila jsem se znovu jíst…musela jsem najít chuť…chtít ji vůbec najít….stará se o mě jeden mladý doktor:o)…zřejmě jsme si padli do oka…tak mě tam držel nad vodou, stejně jako naši….a dopis, který mi napsala ta kamarádka…a který u ní našli v kapse v den nehody….
Teď mám po zimním semestru na Univerzitě Karlově v Praze – obor speciální pedagogika a snažím se žít normální život…hodně mi pomáhá můj přítel (ten doktor z léčebny) a samozřejmě rodiče, kterým patří velký díky, jelikož stály při mně, i když jsem je prakticky zklamala…
Po smrti kamarádky jsem si uvědomila slova, která mi napsala na konec toho dopisu „Ať každý den stojí za to….“
Takže „ AŤ KAŽDÝ DEN STOJÍ ZA TO“
Myslete prosím na to, vaše tělo si chraňte a neničte…věřte…vím o čem mluvím, protože…stále bojuji
Karolína"
