V knize P.J. Coopera, Mentální bulimie a záchvatovité přejídání, mě kromě jiného zaujalo, že problémy poruch příjmu potravy se vyskytují téměř výhradně ve společnostech, pro než je štíhlost ( či naopak obezita) středem zájmu. To tedy znamená, že společnosti jež vyznávají jiné priority, se s tímto problémem potýkají minimálně, či vůbec ne. Je tedy mentální anorexie a mentální bulimie ( MA, MB) skutečně problémem pouze osob, jež trpí nějakým pocitem méněcennosti?
Než jsem se problémem začal zabývat hlouběji, měl jsem o těchto psychických chorobách své mínění. Dost dobře jsem nechápal, proč v době, kdy západní svět prakticky již nezná skutečný hladomor ( podobný tomu jež je dnes v Africe či rozvojových státech Asie), někteří jedinci „dobrovolně“ trpí hladem, proč mají k jídlu takový odpor. Po přečtení článků řady odborníků mám alespoň trochu jasno. MA a MB jsou velmi podobné závislosti na alkoholu či drogách. Proto nelze souhlasit s názorem, jaký jsem někdy slýchal, že je pacienta nutno k jídlu donutit a nedovolit mu se jej zbavit, ať už zvracením či vyvolaným průjmem. Takový postoj je velmi zjednodušený, jehož praktikování by pouze vedlo k prohloubení averze dívky vůči jídlu.
K MA a MB je tedy třeba přistupovat jako k droze, a k pacientkám jako k drogově závislým. Musíme chápat, že v určité fázi již pacient svůj odpor nekontroluje, naopak, nemoc začíná ovládat jeho myšlení i jednání. Podobně jako závislost na drogách či alkoholu, i zde se nachází jeden fakt, který je pro náš problém typický. Skrytost spojená s nevšímavostí. Ta skrytost, která zabraňuje brzké vypozorování změny v chování pacienta. Ta nevšímavost způsobená uspěchanou dobou, která nám zabraňuje vidět a slyšet problémy jiných. To se bohužel netýká jen poruch příjmu potravy. Nevidíme (či spíše nechceme vidět) i daleko evidentnější problémy ( týrání zvířat atd.). MA a MB postupuje plíživě a pomalu, a v době poblouznění společnosti ideálem štíhlosti ( číselně vyjádřeno 90-60-90), v záplavě receptů a „zaručených diet,“ lze poruchy příjmu potravy jen těžko rozeznat.
P.J. Cooper ve své knize přikládal příčinu MB právě dietám. Každý, kdo držel dietu mi patrně potvrdí, jak je pokušení dosyta se najíst veliké, ne vždy úspěšně zvládnuté. Jsme lidé a víme, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Logicky a umírněně myslící jedinec se s takovou prohrou dokáže svým rozumem vypořádat. Jiná situace nastane, je-li už člověk pod jistým psychickým tlakem, často vytvořeným pouze v jeho vlastní hlavě. Pokud se u pacienta dodržujícího dietu ( či spíše hladovění) vyvinula forma MA hrozí i nebezpečí MB. MB je vlastně výsledkem dlouhodobého hladovění a následného „selhání.“ Slovo selhání v tomto případě není příliš adekvátní. Jedná se v podstatě o nezvládnutí přirozené touhy organismu po potravě, kterou k životu nutně potřebuje. Narušená psychika však pacienta nutí vypořádat se s plným žaludkem po svém. Násilným způsobem, tedy vyzvracením ( použití laxativ a diuretik přichází většinou až později). Pokud se takový působ stane normou, přichází problém. Není výjimkou, když pacientka zvrací až desetkrát denně. Takový nápor nemůže organizmus dlouho vydržet bez následků. Protržení jícnu je sice velmi vzácné, ale velmi trpí např. zuby. Kvůli žaludečním kyselinám, jež se spolu s potravou dostanou do dutiny ústní, se začíná zubní sklovina postupně rozkládat. Usilovné čištění zubů, při němž se dívka snaží zbavit zápach z úst, spíše ničení skloviny pomáhá. Ještě podstatnějším důsledkem častého zvracení ( či vyvolaných průjmů) je silná dehydratace organismu.
Psychické následky jsou ale možná mnohem horší. Stupňující se odpor vůči sobě samému, spojený často s těžkou depresí, dále upevňuje strukturu tzv. bludného kruhu. Čím později se na problém přijde, tím obtížněji se jej zbavujeme.
Jak ale můžeme pacientům pomoci? Co když se podobná věc stane někomu z našich známých?
Po těchto otázkách se musím opět vrátit k podobnosti závislosti na drogách. Většina pacientů se za svůj problém stydí. Považují jej jen za svůj, a nejsou schopni o něm sami začít hovořit. Jsou sami na sebe velmi citlivý, mají utkvělou představu o svojí vlastní ošklivosti, a tak naprosto odmítají zájem někoho jiného o sebe sama. Naivní domluvy typu: „vždyť ti tak sluší“ si v lepším případě vysvětlí jako závist. V tom horším, že s ubývající váhou přibývá krása. Jako příslušník toho ošklivějšího pohlaví takovou teorii dost dobře nechápu. Naopak velmi dobře rozumím tomu, jak k takovému názoru dívka dospěje.
Vina není jednoznačná, ale myslím si, že v naší kultuře je spousta faktorů, jež podporuje ideál štíhlosti. V podstatě až do šedesátých let, se v západní společnosti více méně udržoval ideál dívky „ženských tvarů.“ Začíná u Věstonické Venuše, pokračuje barokní nádherou pláten malíře Paula Rubense, a končí sexuálním idolem padesátých let, herečkou Marilyn Monroe. V létech šedesátých přišel zlom. Jmenoval se Twiggy. Modelka vyznačující se křehkostí a tak trochu hermafroditním zjevem. Byla mezi modelkami jako zjevení. Světový návrháři náhle začali hledat typově podobné dívky. Od té doby se extrémní štíhlost stala na přehlídkových molech pravidlem, od nějž se až dnes snaží několik málo návrhářů osvobodit. Lze ale právě šedesátá léta označit za začátek problémů s MA? Je historicky prokázáno, že drastické diety držela již Alžběta Bavorská ( Sissi), o MB se dokonce zmiňuje již ve 2.století n.l. Galén. Ovšem až boom kolem Twiggy odstartoval problém s poruchou příjmu potravy v měřítku takřka celosvětovém. Tomu pomohl také velký rozvoj médií, zejména televize První faktorem jsou tedy média.
S ideálem štíhlosti se setkáváme denně. Ať pustíte televizi, internet, otevřete časopis, či jen projdete ulicí, všude jej vidíte. Dospělý člověk již tak nějak otupěl, nevnímá ho. Jenže nedospělá, mnohdy takřka ještě dětská ( tak a od teď mě puberťáci nenávidí) mysl dospívající dívky, je na tyto podněty velmi citlivá. Kdo z nás neměl v období puberty nějaký mindrák, že? Asi to patří k věku adolescentů, ale všechno má své meze.
Dnešní společnost neodpouští jakoukoli nedokonalost, a média jí v tom vesele podporují. Vrcholem pro mě byla fotografie v jednom bulvárním plátku. Bylo to nejspíš v době po celonárodním zblbnutí jménem Superstar, nebo možná po pozdějších nechutných reality show typu Big brother či Vyvolení. Jednalo se o někdejší hvězdičku, jejíž jméno si dnes nevybavím. V bulvárním plátku byl detailní záběr na její odhalené břicho. V bublině se skvěl nápis: „To byl dobrý oběd.“ Můj názor o inteligenci autora článku nemohu publikovat.
Bohužel řada mladých lidí, zejména tedy dívek, vyrůstá na časopisech jako Cosmopolitan, Bravo atd. V časopisech se sice čas od času objeví nějaký příběh anorektičky, zničené hladověním, protože si naivně našla vzor ve všemi obdivované zpěvačce, modelce a bůhví v kom ještě. Avšak hned na další straně uvidíte playmate roku 2000, která se chlubí novou hubnoucí kůrou. Není to trochu schizofrenní?
Samotné zhlédnutí se v někom se však ještě nerovná potížím s jídlem. Problém většinou začíná jinde. Byl jsem dítě ( někdy jsem jím stále), a proto vím, že děti dokážou být kruté. Všichni jsme zažili notorické posměváčky, rejpaly a rádoby dokonalé kritiky. V dětském věku se s tím osobnost dokáže ještě často dobře srovnat ( no ačkoli …), ale v období puberty je jakákoli vysmívaná nedokonalost zničující. V téhle době člověk neslyší rady zkušenějších, jelikož tomu „vůbec nerozumí.“ Po dlouhodobém ustrkování tak objekt výsměchu pomalu a plíživě začíná nenávidět sám sebe. Za svoje nohy, oči, uhry, třetí nosní dírku, špeky, nadváhu. A tak může nastoupit na cestu pomalého sebezničení. Samozřejmě to není obvyklé, ale tři procenta z populace, jež mají podle statistik problém s příjmem potravy, není zas tak málo. Aby toho nebylo dost, jsou zaznamenány i případy, kdy samotní rodiče kritizují své děti za jejich vzhled. To už je opravdu vrchol stupidity!
Když to všechno sečteme společně s vnucenými idoly štíhlosti, přimícháme trochu labilnější povahy a posypeme vrchovatou porcí zaručených odtučňovacích receptů filmových hvězd, tak máme na světě psychologickou bombu o síle tuny TNT. Jak můžeme zabránit výbuchu?
Možná, že bude třeba začít takhle… Anorexie je tak trochu špičkou ledovce… Proč lidé srovnávají, ať už sebe či ostatní s nějakým vzorem? Jak jsem řekl výše. Idol vychrtlé krásy začal v šedesátých letech. To je tedy téměř padesát let. Padesát let jeho předhazování v časopisech, televizi, a posledních patnáct let i internetu. Není divu, že řadě lidí již připadá běžný a každý, kdo se liší, prostě není, nemůže být krásný. Zásadní omyl.
Uvedu příklad. Když si představím, že mám stroj času a přivedu ze vzdálené minulosti pračlověka. Říkejme mu třeba Kočičí dráp. Kočičí dráp je samozřejmě velmi překvapen vymoženostmi moderní doby. Topení, tekoucí voda, nemusí v honbě za potravou nasazovat vlastní život ( pokud ovšem nemají v Tesku výprodej), může létat, potopit se do tisíce metrů, jezdit v podzemí, atd. Pak, jako zlatý hřeb výletu do budoucnosti, avštíví módní přehlídku, na níž vystoupí nejžádanější „věšáky na šaty“ světa. Kočičí dráp se samozřejmě na nic jiného tak netěší. Jaké je ale jeho zklamání z přicházejících slečen. „U mamutího chobotu co to je? To je to nejlepší ze všeho? Já chci zpátky do jeskyně.“ Po návratu se srdečně obejme se šavlozubým tygrem, a ještě celý roztřesený, rychle vyřezává další Věstonickou Venuši. Jeho myšlení je naprosto cizí představa krásné ženy, jako uzlíčku zářivého úsměvu, povadlých tváří a vyčnívajících žeber.
Proč to všechno vykládám? Jednak se snažím splnit normovaný počet slov pro esej, ale hlavně chci dokázat, jak myšlení společnosti hrubě ovlivňuje ideál krásy. Nikdo není dokonalý. Ani ty kluci a holky z plakátu. Vtip je v tom, jednotlivé nedostatky dobře ukrýt. Dnešní modelingové agentury zaměstnávají špičkové odborníky. Na líčení, oblékání, samozřejmě je zajímá i psychologická stránka vzhledu fotografie. Nedílnou součástí jsou pochopitelně experti v oboru počítačové úpravy fotografií. Na střední škole nalezl kamarád stránku, v níž byly publikovány obrázky z různých módních časopisů. Bohužel si přesnou adresu již nepamatuji. Nicméně po kliknutí se fotografie viditelně změnila. Na první pohled bylo jasné o co jde. Instalovaný program názorně ukázal, jakou proměnou fotografie prošla díky pilné práci grafiků. Dokonale hladké nohy krásné blonďaté slečny vykazovaly známky tolik obávané celulitidy. Další, tentokrát čokoládová kráska, zdaleka nebyla tak kouzelná jako na první pohled. Při bližším zkoumání, i přes jistě kvalitní práci maskérů, jsem se nemohl zbavit dojmu, že má kruhy pod očima.
Z toho vyplývá: Ani tito vzorové postavičky nejsou až tak skvělé, jak se na první pohled zdají. Ale vykládejte to lidem. Po pravdě řečeno, když jsem se na toto téma bavil nezávisle na sobě s několika svými kamarádkami, přišlo mi že mají poměrně dost pokřivenou představu o vnímání krásy mužskou částí populace. Idea 90-60-90 je prý nutnou normou, kterou bezmezně obdivujeme a vyžadujeme. Nesplnění rovná se velké mínus. Není tomu tak. Jak jsem se již vyjádřil v anotaci Miss, ferrari a … nepotřebujeme dokonalost, chceme někoho s kým si budeme rozumět ( pokud chci navázat trvalý vztah, nemluvím o krátkodobém úletu) a kdo nám bude vyhovovat. Nehledáme dokonalý vzor, protože ten není. Každý z nás má své nároky a názory. Podobně jako ve fotbale. Já fandím Slavii, ten Spartě, ten nemá rád ani jednu, a tak je to se vším. Někde jsem četl ( patrně to bylo na jednom z těch kýčovitých valentinských přáních), že jsme andělé s jedním křídlem a potřebujeme toho druhého abychom mohli vzlétnout. Docela mě zaujalo a chtěl jsem si jej koupit, avšak cár papíru za čtyři pětky je přece jenom moc, ale to sem teď nepatří. Nicméně ta myšlenka je poměrně dobrá. Anděl je podle tradice dokonalá bytost. Člověk dokonalý není, ale některé páry se dokonalosti už blíží. Důležitější než vzhled modelek a modelů je tedy vzájemná symbióza partnerů.
Když jsem podobnou úvahu řekl své kamarádce, odvětila, že kdybych si měl v baru vybrat mezi velmi inteligentí, avšak nevzhlednou šedou myškou, a krásnou, dobře stavěnou slečnou, vyberu si nejprve pro seznámení tu druhou. Propána! A kdo ne! To nepopírám, ale pokud se přesvědčím, že se v té krásné hlavince skrývá mozek slabomyslného kuřete, brzy vezmu do zaječích.
Během dalších rozhovorů na toto téma jsem zjistil, že za názorem mých kamarádek se skrývá předchozí špatná zkušenost. Povětšinou právě z let dospívání ( jsem na stopě). Často se z idolu dívčího srdce vyklube idiot, který je odkopne kvůli pize na nose, či právě širším bokům. Takhle prožitá první láska samozřejmě zamává s každým. Bohužel domluvy, že je to pitomec, se míjejí účinkem. Absolutně nejhorší, a častá, je situace, když začne člověk hledat chybu v sobě. Trefovat se do tělesných nedostatků je jedním z nejhorších podpásových úderů, jež jsme schopni provést. Ze své zkušenosti můžu říct, že s lásky člověk dělá věci, jež by za normálních okolností neudělal. Svých nedokonalostí si všímáme často až ve chvíli kdy nás někdo upozorní. A právě tady většinou vzniká zárodek poruch příjmu potravy.
Je paradoxní, že anorektičky při svém extrémním zájmu o diety, hubnutí, kalorie a jídlo vůbec, volí hladovění. Přitom v každém seriózním článku o zdravé výživě se dozvíte, že takové řešení je patrně nehorší co může být. Lidské tělo je velmi přizpůsobivé. To se týká i příjmu potravy. Příroda mu dala do vínku schopnost přežít po určitou dobu i s minimálním množstvím potravy. Pokud tedy začneme tvrdě hladovět bere si živiny nejprve z tukových zásob. Člověk bez dostatečného přísunu jídla samozřejmě dlouho nevydrží, a pokud poté začne normálně jíst, tělo uvyklé minimu má tendenci ukládat, pro něj přebytečné tuky opět do zásoby. V praxi to znamená přírůstek váhy a zakulacení postavy.
Z předcházejících řádek je tedy jasné, že je třeba změnit myšlení společnosti co se týče idolu krásy. Proces to je velmi dlouhý a obtížný, nikoli nemožný. Změna musí nastat především u médií. Na jejich plátcích by se měli objevovat kromě „ligy výjimečných,“ i lidé jimž sice osud nenadělil mračna stylistů, ale jejichž přednosti tkví v něčem jiném. Daleko více prostoru by zasloužily odborníci vysvětlující rizika přílišné snahy udržení váhy. Problém se ale nalézá v prodejnosti časopisů, novin či jiných výrobků. Dost dobře si nedovedu představit prodejnost nízkokalorické tyčinky, jež na obale nese plešatějící hlavu odborníka na výživu. Komerční televize moderování pořadu Počasí přenechá sličné modelce, než znalostmi skvěle vybavené, leč stárnoucí meteoroložce.
Je tedy současný status quo nehybný? Zdánlivě ano. Ovšem v poslední době vzlétlo k nebi několik vlaštovek naděje. První z nich je stále se rozšiřující zákaz vystupování modelek s BMI menší než 18. Odborníci sice varují, že i takové číslo zavání podvýživou, ale snaha o změnu je evidentní. Další změnou, byť možná jde o peníze pro telekomunikační společnosti, je SMS-kové hlasování o královnu krásy. Hlasy posílá široká veřejnost, nikoli jen hrstka modelingových „géniů,“ kteří si pouze vybírají pracovní materiál. Třetí a poslední bych viděl přehlídku, jež se odehrála před několika málo lety. Modely návrhářů předváděly dívky tvarů, abych tak řekl „krev a mlíko.“ Show měla obrovský úspěch a psaly o ní deníky celého světa.
Odtud možná získáme recept na celosvětový problém anorexie a bulimie. Pokud média začnou o takových vlaštovkách psát, o problému začneme otevřeně mluvit a zvýšíme tlak na lidi podporující kult vychrtlosti, možná se dočkáme změny. Bylo by naivní myslet si, že problém poruch příjmu potravy úplně vymizí. Ale jak jsem říkal na začátku, jde jenom o kulturní zvyk (nebo zlozvyk). Pokud podnikneme alespoň relativní „odvykací kůru“ možná se nám anorexii a bulimii alespoň omezit.